Cesta do hlubin mého běžeckého mozku

Milí Rutiňáci,

Kdo sleduje můj FCB, tak už jistě ví o mém nedělním, běžeckém, 16 kilometrovém počinu z Petřína do Bohnic (Bohnice jisto jistě mají symbolický význam  🙂 ). Co možná nevíte je, že tak dlouhou trať (alespoň pro mne 😉 ) jsem běžela poprvé v životě (tedy v mých 35 letech) a bez předešlé běžecké průpravy. O to větší zážitek spojený s nevědomostí (jaké to bude?) a dychtivostí (dát závod alespoň jednou za život), to byl.

Když jsem před jedenáctou stepovala pod Petřínem hledíc na kopec jako blbec, snažila jsem si ten krpál nepřipouštět. Komentáře typu, že tohle je horší než půlmaraton, že nás čeká převýšení 440 m, jsem ignorovala. Stejně jsem neměla páru, co znamená převýšení 440m a jak se běhá půlmaraton. Nevím, zda to hrálo v můj prospěch, ale ta nevědomost určitě nebyla na překážku 🙂

Protože (krom vlastního těla) se snažím pracovat i s vlastní myslí (psychika je nedílnou součástí jakéhokoliv sportovního výkonu, tréninku či jiného cíle), soustředila jsem se nejvíc právě na moje myšlenky. Nebudu přehánět, když napíšu, že moje myšlenky (ne nohy) byly tentokrát alfou a omegou celého mého běhu. Byla jsem v takovém jakoby transu od začátku do konce. Proto dnes píši tento článek – není a nebude o tom, jak natrénovat na běh (článků tohoto druhu je na webu spousty a určitě jsou velmi poučné). Na běh jsem stejně nijak netrénovala a tak horko těžko budu psát o něčem, co by vycházelo jen z teorie. Občas sice vyběhnu do lesa – v průměru 1-2x měsíčně si užívám přírody, hudby v uších a toho pocitu, že mne tahle venkovní aktivita nabíjí a je pro mne velikým RELAXEM. Cvičím doma své/vaše 🙂 sestavy, které mi určitě pomohly s potřebnou kondicí a uměním překonávat sebe samu – 6 km v lese je tedy pro mne spíš taková rychlejší procházka. Na tomto základě samozřejmě stavím, ale delší závod, který je plný kopečků, je tak trochu jiná liga.

Ne nadarmo se říká „štěstí přeje připraveným“, a tak jsem po celý předchozí týden vizualizovala sebe samu, jak dobíhám do cíle. Současně jsem si naordinovala relaxační týden, kdy jsem cvičila jen jednou (váš trénink pro dnešek na spodní partie) a o to více se soustředila na vizualizaci a mentální přípravu. Sice jsem si do toho nepředstavovala, že den před během nebudu v noci spát (z pátku na sobotu) a asistovat u porodu mé sestry, ale i tenhle zážitek mi pomohl zůstat v pozitivním naladění a takové euforii, která se mě po celý víkend držela. Následovala svatba kamarádky, kde jsem zapíjela neteř a snědla asi tucet dortíků. Asi to tak prostě mělo být 😀

Vizualizace je základ

Vizualizace zdárného doběhnutí a nepřipouštění si jakýchkoliv pochybností byly pro mne dostatečnou průpravou, protože odpočinek není zrovna to správné slovo, které bych definovala pro den před startem 😀 .

Kondici mám, své tělo znám a tak v tomto ohledu nemám tendence cokoliv před startem dolaďovat. A tak tu stojím pod Petřínem, koukám vzhůru a říkám si „tohle bude jen náročnější začátek, pak poběžím nějakou dobu z kopce“. Přeci se říká „hořký začátek, sladký konec“, ne? Hledám na tom prvním kilometru něco pozitivního. Navíc mám vedle sebe parťáka největšího, mého manžela (viníka, který mne do běhu naverboval). Hudbu mám také připravenou, boty děravé, ale pohodlné, teď už jen vyběhnout do neznáma.

Před startem nejsem nervózní, pořád si říkám „ je to jen běh, který se v nejhorším může přehoupnout v chůzi“. O čas mi nejde a už předem si připomínám, že se rozhodně nebudu soustředit na okolní běžce. S nikým rozhodně nemíním soupeřit (i když myšlenka natrhnout gatě manželovi, se mi zamlouvá 🙂  ).

Budu se soustředit jen na sebe!

Přesně v jedenáct startuji z prvního bloku, zapínám hudbu a vybíhám spolu s manželem a jeho kamarádem směrem k petřínské rozhledně. Po prvních 200m jsem vypnula hudbu – joooooo, tak tohle není jako jogging v lese, hudbu absolutně nevnímám (spíš mne ruší) a už začínám přesvědčovat sebe samu, že udržím alespoň chvilku tempo s mým mužem. Funím jako u toho nejbrutálnějšího kardia a přecházím do rychlo chůze. Tohle je nářez, to jsem nečekala, plíce mne najednou tlačí, manžel utíká. Hned na začátku nastává takový můj malý osobní zlom, kdy si uvědomuji, že jestliže chci doběhnout, musím běžet svým tempem, držet si ho a neodrovnat se hned na prvním kopci. Volám na Petra, ať pokračuje beze mne, a od tohoto momentu se absolutně uzavírám do sebe. Zvolňuji tempo, abych mohla popadnout dech, a nehledím na to, zda mne předbíhá chlapík, co má stehna jako já lýtka, nebo absolutně nabuzená atletka (no možná trochu zírám, ale nenechávám se vykolejit). Jsem na vrcholu prvního kopce a vím, že je přede mnou ještě celá trasa a tak přecházím do stylu běhu, ve kterém už zůstávám po celou dobu a evidentně to fungovalo – hlídám si co nejmenší spotřebu kyslíku, jakmile se hodně zadýchávám, zvolňuji, do kopců velmi pomalý klus, ale nepřecházím do chůze, a z kopce se nechávám unášet a kontroluji každý svůj dopad, celé tělo zpevňuji, abych z kopce či schodů neuklouzla. Tahle taktika na mě funguje skvěle!

Jsem pozitivní za všech okolností

Kdykoliv mne někdo povzbuzuje potleskem či křikem, usmívám se do široka a nechávám se nabít pozitivní energií a pocitem, že jsem jako faaaaakt dobrá 🙂 . Negativní myšlenky si nepřipouštím. Běžím Jelením příkopem a vysloveně se snažím nasát energii z pohledu kolem mě a z přírody (nádherna!). Uvnitř najednou cítím klid a pořád vnímám svůj dech. Na Letné předbíhám první partu mužského pohlaví a tak se pomyslně plácám po rameni (teď si vlastně nejsem jista, jestli to bylo jen pomyslné 🙂 ).  Asi tak na 6. kilometru nemohu uvěřit, jak rychle to utíká, a současně si připomínám, jak někdo ze spoluběžců na startu říká, že závod začíná na 9. km. Vbíhám do Stromovky, průběžně uhýbám všem s vyšším tempem (a že jich je). Přebíhám Vltavu, neumím si sebe sama přesně vybavit, ale určitě mám takový zamrzlý úsměv na tváři (fakt jsem zvědavá na ty fotky, které jsou pořizovány místními fotografy – to bude zábava k popukání 🙂 ). Tohle je pro mne prostě priorita – běžet a pořád být pozitivní, negativní smýšlení si nepřipustit. Čtu nápisy na trikách těch, co mi ukazují záda „Pohodový běžci“ nebo „Žeru 0,0 benzínu na 100km“, což je mimochodem pán odhadem tak 70 let, který neuvěřitelně sípe. Předbíhám ho v kopci botanické zahrady a ano, vůbec se nestydím za to, že mám radost, jak nechávám v závěsu pána dvojnásobného věku, který vypadá, že bude potřebovat záchranku. Beru si z toho jen to, co momentálně pro sebe potřebuji – když to dává on, já musím taky a byl by nerozum teď přejít do chůze (poprvé za celou trasu mne motivuje někdo jiný 🙂 ). Snažím se nezadýchat a do kopce klusám velmi zvolna – pořád ale běžím. V zatáčce na mě volá parta holek s bublifukem „To dáš, jsi rychlejší než bubliny!“ Určitě měly pravdu 🙂 . Najednou je tu 10km a já nemohu věřit, že číslo 10 je tu. „Teď jen 6km, to je jak u nás v lese“ říkám si docela nahlas a pořád se usmívám. Je to zvláštní, ale pořád se mi běží dobře. Nohy sice trochu bolí, ale hlavně že to udýchávám. Mám ze sebe radost a pořád si to opakuji. Běžím přes vyhlídku na Vltavu, což je jeden asi z nejkrásnějších pohledů, ale nezastavuji. Trasa je více zvlněná – do kopce, z kopce, do kopce, z kopce, ale pořád udržuji stejné dýchání. V některých úsecích z kopce jedu naplno, maximálně zpevňuji své tělo a kontroluji každé došlápnutí. Rozhodně nemám strach z pádu ani uklouznutí, protože tohle mám pod kontrolou. Strach je na překážku. Najednou jsem v Bohnicích, poslední kilák je nejdelší ze všech kilometrů (a je mi jedno, co by tomu řekla naše nekompromisní matikářka ze střední – bohnický kilák měří nejvíc a nebudu o tom diskutovat!). Když však za zatáčkou cílové rovinky vidím davy lidí, vzpomenu si, jak se to na závodech dělá – viděla jsem to v televizi, tak vím, ne? – směji se vlastnímu vtipu jako vždy a stylově rozpálím tempo. Vím, že tohle už dám, i kdybych měla na konci vyplivnout plíce, a vbíhám do cíle na plné koule, nohy necítím, ale hýbou se. Cítím tu slast a pýchu, že jsem tady a teď, a s tímto pocitem přebíhám čáru.

Manžel nevěřil tomu, že doběhnu pod hodinu a 45 minut (01:43:50 přesný čas) a tak se v ten pro mne jedinečný okamžik někde cpal pomerančem, zapíjel ho pivem a neudělal mi fotku. Je tohle možné? 😀 Víte, co z toho vyplývá za ponaučení? Nepodceňuj svou manželku 🙂 !!!!

Určitě je dobré mít natrénováno, ale mysl hraje neméně důležitou roli (ne-li důležitější). Kdo má natrénováno, věří si. Kdo si věří, nepřipouští si pochybnosti a selhání. Kdo nepochybuje, dosáhne svého cíle! Jedno s druhým souvisí. Myšlenka předchází činům, proto je tak mocná a má opravdu velkou sílu. Pracujte s tím – buďte pozitivní, usmívejte se a nepochybujte.

Dnešní článek zakončím větou, kterou jsem si „vypůjčila“ z kurzu „Síla myšlenky“.

Nechtějte, aby něco bylo snazší. Chtějte, abyste byli lepší.