Dopis pro kamarádku

Milí Rutináci a Rutinačky,

Nevím, zda se jedná o nějakou souhru náhod, ale posledních velmi drobných (pro někoho možná i malicherných) zážitků, které se mi tak nějak nečekaně sešly za poslední čas, mne vedou k napsání dnešního článku.

Rok 2017 je pro mne taková duševní jízda v dobrém slova smyslu a mám pocit, že se letos něco děje. Také to tak tento rok máte? Kaskáda událostí vyvrcholila včerejší schůzkou s kamarádkou, která potřebuje pomoci s jídelníčkem. Mezi řádky a kamarádčinými větami jsem tak nějak vydedukovala, že potřebuje v první řadě pomoci sama ze sebou. A tak tu sedím, je už po půlnoci a přemýšlím nad tím, co kamarádce doporučit, aby se mohla lépe stravovat, současně našla nějakou radost v pohybu a psychicky ji to nepoložilo. Můžu jí sestavit jídelníček a dávat doporučení do nekonečna (jako jsem už udělala mnohokrát). Můžeme společně najít vhodnou formu pohybu, která bude kamarádku v rámci možností a představ bavit. Jenže ve finále je to stejně na kamarádce, aby odvedla SVOU PRÁCI a učinila patřičné kroky, jež jí jednou provždy nedovolí s tím vším po čase opět seknout.

Špatné návyky jsou symptomem problémů ukotvených hlouběji v nitru člověka

Má téměř vyhořelá kamarádka je dobrák od kosti a dělá maximum, aby se zavděčila všem (šéfové v práci, rodině doma, kolegům a kamarádům…). Paradoxně to je ten kámen úrazu. Sebe sama tak nějak odsunula na poslední kolej. Přivedla mne k zamyšlení, zda to, jak žijeme (tedy i jíme a hýbeme se), není jen odrazem něčeho hlubšího. Zda naše špatné návyky nejsou jen symptomem problému ukotveného někde hlouběji v nitru člověka. Sama jsem byla kdysi zacyklená ve stavu neustálého začínání, jež končilo zklamáním z nezdárného konce. Dnes naštěstí mohu naslouchat jiným a díky vlastní zkušenostem vnímat jejich starosti ohledně životního stylu jako něco řešitelného. Avšak často tápu, co té či oné osobě poradit, když jsme každý jiný – máme jinou startovací čáru, podmínky, finanční možnosti, zkušenosti, chutě, představy o životě a o tom, co nás baví. Co mám poradit, když žádná universální rada neexistuje? Kdybych ji měla, tak bych ji ze sebe vychrlila. Poslouchajíc kamarádku, která trpí závislostí na jídle a přes veškeré dobré pocity po cvičení nedokáže najít motivaci pokračovat dál, jsem otevírala oči nad tím, jak někdo může v jedné větě říkat, že se má rád a současně si protiřečit a nadřazovat požadavky ostatních nad své vlastní představy o životě. A v té chvíli mně to trklo a položila jsem si ty správné otázky. Proč je změna jídelníčku a nastartování chutě do nějaké fyzické aktivity pro někoho tak těžká a proč někdo dokáže být vegetarián, běhat u toho maratóny a zářit štěstím? Jaký je rozdíl mezi člověkem, který dokáže změnit svůj životní styl, a člověkem, který neustále se změnou začíná a vzápětí končí? Když to hodím do extrému, jaké vlastnosti musí mít člověk, který vyhraje třeba olympiádu?

Zodpovědnost začíná v naší hlavě a končí v našich rukách

V první řadě je důležité převzít zodpovědnost za sebe a své chování. Ano, ovlivnili nás naši rodiče, kamarádi, partneři, životní události – každý si něco neseme. Kdo není nějakým způsobem poznamenán? Nicméně to, jak se chováme a co děláme, je pouhou reakcí na naše myšlenky a jak sebe sami vnímáme. Dokud si nepřipustíme, že naše činy jsou důsledkem našich rozhodnutí a myšlenek, nic ve svém životě nezměníme. Akci následuje reakce a s nečinností nikdy nic nepřijde. Mám tu zkušenost a věřím, že mnoho z vás mi ji potvrdí, až s nějakou vynaloženou aktivitou a úsilím se něco začne dít a měnit. V nejhorším případě může přijít ponaučení, že takhle teda ne, v nejlepším případě se strhne lavina událostí, které nás mohou posunout nečekaně někam dál. Bez akce se jídelníček nezmění a pohyb se nestane součástí života.

Má kamarádka je odhodlaná na sobě pracovat. V naší konverzaci jsem bohužel postrádala další 2 důležité body, jež uvádím níže, které jsou nezbytné ve změně životního stylu z dlouhodobé perspektivy.

Nenechat se ovlivnit názory ostatních

Kdo z vás v životě něco nevzdal, protože se se setkal buď s nepochopením, nedostatkem podpory nebo odlišným názorem? Já zvedám obě ruce! V životě jsem udělala spoustu chyb. Ta největší byla, že jsem se nechávala ovlivnit názory, které se mi hodily do krámu. Bylo to pro mne pohodlnější. Dnes už vím, že jsem názory okolí využívala jako munici, kterou jsem vystřílela, kdykoliv jsem měla potřebu někomu obhájit svůj nezdar. S vlastní autenticitou bojuji obzvlášť v situacích, kdy se necítím pohodlně. Uvědomuji si, že k dosažení svého cíle musím být sama sebou, poslouchat svou intuici a v první řadě dělat to, co mne naplňuje a dává smysl.

Uspokojovat požadavky okolí můžeme do nekonečna. Otázkou zůstává, zda nás to někam posune?

Kašlete na pravidla, kašlete na to, co si lidé myslí a jak žijí. To neznamená, že se nikdy nemůžete nikoho zeptat na názor. Ptejte se. Jak moc Vás názor a postoj někoho, kdo není ve Vaší kůži, nedýchá Váš kyslík, neprožívá Vaše emoce, ovlivní, je pouze na Vás. Váš život, Vaše tělo a duše je ve Vašich rukách a nikdy nemůže být v rukách Vašeho šéfa, matky, kamarádky, manžela apod. Víra v sebe sama je prostě základ, na kterém je třeba stavět.

Mít se rád/a

Má kamarádka tvrdí, že se má ráda, a současně naváže konverzaci tím, že vyčerpaná z práce nemůže chodit spát kolem osmé večer, i když její biologické hodiny tvrdí opak. Co by tomu doma řekla rodina a jak by jim to vysvětlila? Co myslíte vy? Myslíte, že kdyby se měla ráda upřímně a bez podmínek, že by si nemohla jít zdřímnout se slovy „Já to teď opravdu potřebuji!“. A ona to potřebuje. Potřebuje odpočívat, potřebuje být sama sebou, potřebuje něco změnit a něco pro sebe udělat a sakra potřebuje se mít opravdu ráda. Všichni to potřebujeme. Děti to mají. Děti umí milovat své blízké bezpodmínečně a současně milovat i sebe. Děti neřeší názory ostatních. Umí být velmi akční, přirozeně nepotlačují své požadavky na úkor představ někoho jiného a současně tím nikomu neubližují. Kdy a kde jsme tuhle úžasnou dětskou vlastnost ztratili? A můžeme ji znovu získat? Já myslím, že stejně jako se dají vycvičit svaly, se dá vycvičit způsob, jak se vidíme. Trénovat mysl a smýšlení o sobě a neusínat na vavřínech je práce na celý život.

Kamarádko moje, jdi si za svým cílem za předpokladu, že nikomu neublížíš. Naslouchej sama sobě a neřeš názory ostatních. Pak se můžeš mít opravdu ráda, symptomy vymizí a Ty budeš ve svém těle šťastnější.