Jaký byl „Den zdraví“ na Moravě a jak překonat strach

Milí Rutiňáci,

Před časem jsem avizovala, že budu součástí programu „Radostí ke zdraví“, který se konal v kulturním domě ve Strážnici. Akci už mám za sebou, a tak vás zvu k nahlédnutí „pod pokličku“ této události z mého pohledu, který je ovlivněn osobními pocity, nadšením i obavami z vystupování před lidmi.

Na akci jsem byla pozvaná před několika měsíci. Pozvání jsem přijala s tím (kromě toho mne lákala návštěva vinných sklípků 🙂 ), že mne oslovilo téma věnované lidem, jenž dává prostor udělat něco pro zdraví a rozšířit si obzory i v této často zanedbávané oblasti. Takových akcí není nikdy dost a sama jsem byla zvědavá, jaký zájem o ní bude z řad běžných občanů, kteří se dost možná o zdraví během roku nezajímají.

Dohodli jsme se, že se na programu budu podílet ve třech krocích – nějaké cvičení pro začátečníky, nějaká intenzivní intervalová sestava „alias krátké intenzivní cvičení na doma“ a prezentace o mé cestě za lepším životním stylem. Přípravy jsou pro mne úkol velmi jednoduchý, jelikož se jedná o pro mne něco přirozeného, čím žiji, a přesto jsem byla nervózní, zda se dokážu postavit před větší množství lidí. Před pár lety, kdyby mi někdo řekl, že mám prezentovat, zhroutila bych se na místě 🙂 . Nicméně vše má svůj vývoj a čas, dnes už jsem trochu dál, sebevědomější i odhodlanější. Snažím se na sobě pracovat a vyvíjet se (což je podstatou života, že?), i když se úplně normálně bojím jako kdokoliv jiný, mám trému i pochyby, ale nechci se tím dnes už nechat odradit.

Pro začátečníky jsem si připravila vývojovou kineziologii, jejíž cvičení nám zabralo asi hodinu. Já si ho užila náramně, protože cvičící byli velmi šikovní, snažili se, a navíc přede mnou stál pán (asi jednou tak starý co já), byl v úplně úžasné kondici (v hlubokém dřepu byl jak doma) a to jsem se přeci nemohla nechat zahanbit o dvě generace starším mužem, že? 😉

Po obědě jsme vlítly (píši v ženském rodu, kdyby mne chtěl někdo opravovat, jelikož tam už žádný šikovný muž nebyl 😀 ) na hodně intenzivní intervalový trénink (HIIT). Osobně jsem měla cíl ho ponechat velmi „jednoduchý“, bez pomůcek a co nejkratší. Když pominu přípravu na trénink a následné protažení, které bylo delší než HIIT samotný, tak jsme si daly 4x dokola 4 minuty Tabatových intervalů (20 sek se jede naplno a 10 sek se odpočívá). Zařadila jsem cviky, které nezabírají místo, nevyžadují pomůcky a nejsou až příliš složité/komplexní (tudíž na nich není tolik, co by se dalo nepochopit či pokazit po důkladném vysvětlení). Dřep s výskokem, horolezci, bicykl a vysoký běh jsou s nepřetržitou instruktáží „jednoduché“ jako facka a cvičící by i odešly po 16 minutách tréninku jak zfackované, ale daly jsme si pak protažení a závěrem už byly všechny vydýchané a zrelaxované. Zajímalo by mne, jak se cítily den druhý – já bolavé svaly měla celý následující den. Cvičila jsem poctivě trénink s nimi, protože jsem chtěla dokázat, že když už jako trenérka „prudit“, jak mají cvičit a držet tělo, tak jedině tak, že ani já to nevzdám a půjdu celou dobu příkladem „aneb jde vydržet a cvičit co nejpoctivěji a nebrouzdat jen kolem s mikrofónem za uchem“. Kdo někdy praktikoval HIIT, ví o čem píši 🙂

Co mne potěšilo velmi, bylo setkání s „Rutinačkami“, a tak zdravím kromě Strážnice i Valtice a Třeboň! 🙂 Věřte mi, že i já jsem tak jako divně nervózní, když mne někdo osloví. Naštěstí je nervozita instantně prolomena společným nadšením, což mne dělá neuvěřitelně šťastnou. To se nedá slovy popsat! Ráda vidím vaše oči a ten vděk, který v nich je, je pro mne k nezaplacení. Asi jsem trochu cvok, ale úplně nejradši bych děkovala já vám, protože tohle povzbudí velmi a dodá chuť do další práce.

Můj „pracovní“ den jsem uzavřela prezentací, ze které jsem osobně měla strach největší. Představa, že se postavím před více jak 5 lidí a budu povídat bez přestávky přes hodinu a půl, byla pro mne něco nepoznaného. Proto jsem se k obavám postavila jako k něčemu naprosto přirozenému, co se musí překonat – jinak by nebyla prezentace a já bych se rozhodně ničemu novému také nepřiučila. Obdržela jsem mikrofón, který jsem celou dobu vehementně mačkala a drtila – to byl (si myslím) můj jediný projev nervozity, jelikož energie z nejistoty šla přímo do sevřené pěsti, ostatní energie šla hrdlem ven. A to bylo něco. Já se rozjela, necítila jsem najednou žádný strach a co jsem chtěla sdělit, ze mne létalo jak papírový čertík z krabičky. Mluvila jsem otevřeně na základě svých zkušeností, pocitů i práce s lidmi. Mám takovou svou osobní filozofii, že být sama sebou a upřímně (a ještě lépe bez emocí) komunikovat s lidmi, je jediný způsob, jak být se sebou a svým výkonem spokojená, ať už „plácnu“ cokoliv. Nakonec jsem s kamarádem mikrofonem strávila na pódiu skoro 3 hodiny, a to díky následným dotazům na rozjeté téma. Po prezentaci jsem si ještě popovídala s několika zúčastněnými. Osobně mne překvapila a současně potěšila paní, která mi děkovala, že jsem jí pomohla otevřít oči ohledně tématu rodiny a přecházení na zdravou stravu. Na toto téma jsem totiž doporučila jediné „jít příkladem!“. Paní mluvila o tom, jak děti nutí jíst tofu, že se kvůli tomu doma dohadují a že díky mne s tím od zítřka končí. Tak jsem tam tak stála a v hlavě si říkala, že musím pochroupat a vyrovnat se s tou mou zodpovědností, jelikož někdy stačí jediná věta, kterou si posluchač odnese/přenese domů.

Sama jsem se na závěr dne stala posluchačem prezentace MUDr. Jarmily Klímové na téma rodinné vztahy v psychosomatickém kontextu. A tak, jak píši nahoře, vše si nepamatuji a často si z prezentací, školení či i celé knihy vezmu pár vět (někdy i jednu jedinou), soubor myšlenek, které tak nějak zapadnou do mého chápání a vnímání daného tématu. Osobně jsem byla z prezentace nadšena a v hlavě mi zůstaly 2 myšlenky, se kterými se naprosto ztotožňuji – „měli bychom dělat věci, ve kterých vidíme smysl“ a „vše se dá vyřešit, i když se nám to řešení nemusí líbit“.

Tím se dostávám k celé podstatě článku. Krom toho, že jsem se chtěla podělit o můj den, osobní pohled a nějaký prožitek, ráda bych článek zakončila tím, čím jsem otevřela celou prezentaci o změně životního stylu – o strachu, který nás může ovládnout, zabrzdit, nebo dokonce nedovolit něco se sebou dělat. Obavy, co řekne okolí, rodina, zda to zvládnu, zda vydržím, jestli mám čas apod. nás mohou docela slušně paralyzovat. Avšak vše má své řešení, které se nám opravdu nemusí líbit, ba dokonce může znamenat, že se bojíme třeba ještě víc. Naučit se nebrat si věci osobně, nenechat se ovlivňovat a neposlouchat okolí, najít si pro sebe čas a neřešit, zda to někdo jiný vnímá jako něco sobeckého je docela oříšek. Na všem se dá pracovat a vše se dá překonat jedině tím, že se tomu postavíme čelem. Ten nepříjemný pocit můžeme překonávat jednou, dvakrát, třikrát nebo i více krát a zajisté budeme mimo svou komfortní zónu až do té doby, než si zvykneme, uvolníme se, rozdýcháme to, nebo si úplně jednoduše tu svou zónu pravidelným vystupováním z ní rozšíříme, a tudíž přestane být nekomfortní. I překonávání strachu je nácvik, trénink a v podstatě je přetvářením svého já – to není jednoduchý úkol. Současně je vhodné se soustředit na to, co chceme udělat, sdělit apod., než myslet na to, co by se mohlo pokazit. Na dvě věci najednou se soustředit nedá, a tak si můžeme určit, na co se v hlavě zaměříme. Tak jako by se za mne nikdo jiný s mikrofonem před lidi nepostavil a neodvyprávěl by můj pohled na věc, tak nikdo jiný za vás strach nepřekoná.

„Nenechte se jím zastavit, trpíme na něj všichni. Uspěje pouze ten, kdo ho překoná!“