Když nemůžeš, přidej víc……

Když nemůžeš, přidej víc……

Přesně tak! Mirai skladba se mi honila hlavou poslední rok tak pravidelně, že jsem si ji dokonce dovolila občas notovat svým pacientům. Chudáci malí, byli pod tlakem, jelikož já byla pod tlakem, ale už je po všem a slibuji, že tuto větu budu používat už jen v krajních případech – takže často 😀 .

Rozhodně si nehodlám stěžovat, jak náročné to bylo, protože studovat bylo moje rozhodnutí. Nicméně tu nadmíru stresu, kterou jsem asi nikdy v takové intenzitě a celkové době trvání nezažila, vnímám, jakou obohacující a posilující zkušenost. Hodilo mě to do módu větší pokory k oboru zvanému fyzioterapie. Chci se rozvíjet dál, ale tou cestou, kterou si určím sama (odborná literatura, kurzy apod.), než co diktuje škola. Dál tedy pokračovat na vysoké škole nehodlám, ale vzdělávat se budu i nadále.

Upřímně obdivuji všechny spolužáky, kteří se rozhodli navázat a chtějí to samé absolvovat ještě jednou. Ono psát bakalářskou práci, učit se na zkoušky a na státnice, do toho chodit na praxe a věnovat se pacientům, nebyl žádný med. Můj manžel žil poslední čtvrt rok jak vdovec, staral se o děti a chod domácnosti. Dokonce jsem jednou ironicky prohodila, že můžu vklidu umřít, že by to zvládli beze mě. Naštěstí žiji a s nově vzniklým trsem šedin jsem si přiznala, že kdybych v tomto režimu měla pokračovat další půlrok, tak se to brzy projeví na mém zdraví. Nevím, zda je to tím věkem, ale vnitřně jsem nechtěla nikoho zklamat a rodinu dále ochuzovat o maminku i manželku. Tak jsem si řekla, že přidám, že když to dali jiní, tak já taky. Tak jsem to dala a pak jsem jenom brečela a brečela samou radostí, jak ty zadržované emoce šly najednou ven. A bylo mi úplně jedno, že přede mnou sedí vážená komise 😀

A víte co, nemusela jsem mít ani zážitek blízký smrti, a tak nějak „spirituálně“ si teď vážím úplných maličkostí o to více – mohu uvařit dětem jídlo, jít se psem do lesa, být s manželem, nakoupit, být s kamarádkami, i odčervení kočky mi udělalo radost – chápete? Prostě jen tak být a užívat si toho pocitu, že můžu. Kdo to zažil, tak mě určitě chápe. 

To je asi vše, co jsem chtěla k poslednímu roku napsat. Tímto končí jedna etapa a začíná nová. I tady na Rutině se to časem projeví, stránky obohatím a rozvinu dalším směrem.

Pro všechny zvědavce níže přikládám i svou bakalářskou práci, která se týkala cvičení a skoliózy. Práce mi pomohla přemostit pomyslnou propast mezi fyzioterapií a trenérstvím. Z mého pohledu by se tyto obory totiž měly prolínat, doplňovat a vzájemně podporovat. Asi proto mě bakalářka kupodivu bavila a mám z ní radost.

A ještě bych chtěla na závěr dodat, pokud se cítíte na něco staří, věřte, že věk je jenom číslo. Je mi 43 a právě jsem dostudovala VŠ. Už se nemohu dočkat školního srazu po 30 letech, to bude teprve zajímavé! 🙂