Mých posledních několik měsíců jako na houpačce

Milé Rutinačky a Rutináci,

Před časem jsem na svém Instagramu avizovala svůj nástup na VŠ, kde prezenčně studuji obor fyzioterapie. No a protože se mě pořád někdo ptát, jak to šlape, a možná někdo o studiu i uvažuje, pak jsem se rozhodla trochu víc se otevřít (za dobu Rutiny asi úplně nejvíc) a něco o mých posledních měsících radostí i strastí napsat. Ono totiž těch pár měsíců bylo jako na houpačce.

Moje startovací čára

Abych vás uvedla trochu do obrazu, loni jsem se na školu přihlásila s tím, že budu muset projít přijímačkami z fyziky a biologie. Biologii jsem nikdy neměla a ve fyzice jsem byla ráda, že jsem prolezla se 4 na vysvědčení. Moje startovací čára byla zašlapaná někde hodně vzadu. Navíc jsem netušila, zda mi to učení ve 40 ještě do hlavy poleze a zda má mozkovna udrží i víc informací, než je nákupní seznam. Sehnala jsem si doučování na fyziku a učila se od úplných základů fyziku i matiku, protože jsem v průběhu procesu zjistila, že jsem zapomněla i počítat (a to i na kalkulačce 😀 ). Přijímačky mi kvůli kovidu posunuli až na září, takže času bylo hodně. Týden před přijímačkami jsem se snažila naučit ještě celou učebnici biologie – byl to více méně takový rychlokurz podpořený videi na youtube (díky bohu za ně a za youtubery, kteří umí vysvětlit i genetiku). Abych to zkrátila, přijímačky jsem udělala, jako správná hysterka jsem to obrečela a modlila se, aby ta škola nebyla tak náročná, jak všichni tvrdí. Když jsem se přeci dokázala připravit na přijímačky i v „pokročilém věku“, pak mi to učení snad půjde samo.

„Zpomalte, vždyť jsou tu lidi!“

Musím se přiznat, že dál od pravdy jsem ani nemohla být. Škola je tak 1000x náročnější než nějaký přijímačky, takový objem učiva a vražedné tempo obzvlášť v anatomii jsem vůbec nečekala (nebo si jednoduše neuměla ani ve snu představit, co to obnáší). Když to na nás začali na přednáškách a cvičení hned od první hodiny valit, přetvořila jsem si Švejkovské „Nestřílejte, vždyť jsou tu lidi!“ na „Zpomalte, vždyť jsou tu lidi!“. Často jsem si to v hlavě opakovala (obzvlášť během biomechaniky, anatomie a latiny). Navíc jsem nabyla dojmu, že jsem úplný debil. Snad všichni kolem mě vypadali, jako že se chytají (asi to bude těmi mladými mozkovými buňkami, které neodpálí ani celovečerní kalba….o tom si už můžu nechat jenom zdát). Každopádně mi je mezi těmi mladými mozky moc fajn, i když někteří z nich mi zprvu vykaly – já se tak cítila nejen blbá ale i stará 😀 . Tak jsem radši přestala lidi kolem řešit a začala jsem řešit strategii mého učení. Každé pondělí jsem měla anatomii až večer, a tak jsem se na průběžné testy učila přes víkend a pondělí bylo už jen opakovací. Ostatní dny byly po večerech na ostatní předměty a pátky (den mého školního volna) taktéž. Školu mám naštěstí 10 minut od baráku, a tak jsem v dírách mezi předměty mohla jet na nákup a obstarávat věci kolem. Mimochodem, moje děti se naučily připravovat si jídlo, protože posledních pár měsíců měly docela často hlad. Myslím, že jim to prospělo 😀 (ale to jsem odbočila).

První facka

Režim jsem si během pár týdnů zajela a takhle by to krásně mohlo pokračovat do zkouškového, kdyby můj tatínek neměl mrtvici (týden před velikým testem z anatomie). Bohužel během pár dní byl na ARU a já věděla, že tohle budou asi poslední dny, kdy ho ještě budu moci vzít za ruku a mít příležitost se s ním beze slov rozloučit. Těch posledních pár dní jsem za ním jezdila, poprvé jsem vynechala nějaké přednášky a v den testu mne opustil navždy. Nechci se tady rozepisovat na toto téma více, jen jsem si v ten den uvědomila, že člověk zvládne v těch nejtěžších chvílích cokoliv…..i napsat test na výbornou s žaludkem převráceným vzhůru nohama bez uronění slzy, protože ví, že je jediný ve třídě, kdo ví, co se odehrává, nemá cenu tím někoho dalšího zatěžovat a svět se nezastaví a točí se dál…..a dál se jít prostě musí. Nevím proč, ale od té doby mám pocit, že táta testy píše se mnou…. zatím to spolu dáváme celkem dobře 😉

Etické je to, co si umíme v první řadě obhájit sami u sebe

Abych se vrátila ke studiu, které neubíralo na tempu ba naopak…..do rozvrhu začaly padat testy z dalších předmětů a první předtermíny praktické zkoušky a zkoušky z biologie už v prosinci. Do předtermínu jsem šla v domnění, že ve zkouškovém budu mít alespoň volno. Byla jsem vedle jak ta jedle, ve zkouškovém jsem volno vůbec neměla. Oni ti učitelé vědí, proč ty nejtěžší předměty nechat až nakonec, protože se člověk na ně během pár dní nenaučí. Anatomii jsem se učila průběžně a i tak jsem strávila 5 dní v pyžamu (nemytá a nečesaná…já vím….fuj 😉 ), kdy jsem každý den ráno vstala v 6:00 hodin a šla spát ve dvanáct, abych ještě dohnala resty. Naštěstí a říkám opravdu naštěstí jsem týden před anatomií nezvládla test z biofyziky (moje první F) a to mě vyděsilo natolik, že jsem se neodvážila si dát pauzu. No pauzu jsem si nakonec na jeden den dát musela, ale to nebylo v plánu. Když už se tu tak otevírám, pak nepřestanu a přiznám se, že jsem 3 dny před závěrečnou zkouškou z anatomie šla na gynekologický zákrok. Ano, v průběhu zkouškového jsem se dozvěděla, že jsem neplánovaně těhotná a byla jsem postavena před dilema – škola nebo 3. dítě? Musela jsem učinit jedno z nejtěžších rozhodnutí v mém životě, které, ať už si každý myslí cokoliv, jsem si hlavně obhájila sama u sebe. Můj učitel na etiku, to totiž vystihl úžasně: „Etické je to, co si umíme v první řadě obhájit sami u sebe“. Můj manžel by mě podpořil v jakémkoliv rozhodnutí, tak jsem se k tomu postavila tak, že se nebudu ohlížet nikdy zpět. Tečka. Člověk míní, život mění….a i taková nechtěná rozhodnutí k životu patří. Možná i díky všem těm nervům kolem, zkoušce, vnitřního odmítnutí miminka…..nevím….miminku přestalo být srdíčko. Dále nebudu rozmazávat ani toto téma. Po zákroku jsem si nemohla dovolit odpočívat, čas nezastavím, ještě na nemocničním lůžku jsem šprtala kloubní spojení. Ona mi ta škola ve své podstatě kolikrát pomohla zapomenout na starosti a bolesti, což byla svým způsobem pro mne výhra. Anču jsem udělala hned na poprvé a pak už mne čekal jen opravný test z biofyziky, ke kterému bylo potřeba se naučit jen celou učebnici…..nic víc….:D . Opět jsem strávila několik dní v pyžamu a zkoušku jsem o prsa dala….uuuuf. Od příštího týdne mě to vše čeká znovu…..uuuuáááá. Moje kamarádka mi řekla krásná slova: „Maruško, vysoká škola není o učení, ale o tom vydržet!“ A tak držím a snad vydržím a taky doufám, že těch následujících několik měsíců bude v mém osobním životě přívětivějších….okolní dění neovlivním, každopádně pořeším alespoň tu antikoncepci. Také se moc těším na praxi, která bude 9 týdnů v létě. První semestr (kromě masáží) byl takový hodně asi více podobný všem 1. ročníkům lékařských oborů, ale druhý už je víc o fyzioterapii, kde nás čekají vyšetřovací postupy, patofyziologie a fyziologie a pak hlavně ta letní praxe…..bojím se a těším se zároveň.

Dobrým návykům zdar!

Jo a kdyby někoho zajímal můj jídelníček, pak se ani neptejte. Učím se v tom znovu chodit, protože čas na přípravu jídel moc není, dojídala jsem se poměrně často jednoduchými sacharidy a z výživového hlediska to byla velká bída. Učím se si jídelníček plánovat i v časovém presu, aby podpořil mou energii i myšlení…..jen to ještě stále nemám zajeté. S pravidelným cvičením nemám naštěstí problém…..k tomu jsem se uchýlila vždy, když jsem potřebovala vypnout. Stejně tak jsem každé ráno praktikovala ledovou koupel u mě v garáži v mrazáku (viz video na mém FCB nebo Insta, jak si udělat ze stolního mrazáku ledovou koupel) a meditaci. Jsem ráda za těch pár dobrých návyků, které mám, nemusím se do nich nutit a které mi pomáhají vypnout mozek a zapomenout na chvíli na školu a učení. Ještě ten jídelníček doladit a bude to fajn.

Dobrým rodinným vztahům dvojitý zdar!

Moje rodina si za posledních pár měsíců zaslouží obrovské poděkování, protože teď krásně vyšlo najevo, jak skvěle umíme fungovat a držet při sobě. Nikdo do mne neprudí, že nevařím, nebo že je doma bordel (i když občasné povzdechnutí tu proběhlo), protože všichni víme, že i ta škola jednou skončí a že je moc fajn, když každý děláme to, co nás baví a naplňuje. Já to přeji jim a oni mně.

To bych chtěla na závěr také popřát vám všem. Abyste v životě dělali to, co vás baví a dělá šťastnými. Osobně se s krédem „Cesta je cíl“ nějak neztotožňuji – je to na mě až příliš abstraktní heslo. Nicméně si říkám, že když se nebudeme neustále ohlížet a plácat v těch životních fackách, hodnotit a odsuzovat jeden druhého a spíše svou pozornost zaměříme na svůj osobní cíl či přání, pak i ta cesta bude o poznání veselejší a krásnější.