Spolknete červenou nebo modrou pilulku?

Milé Rutinačky a Rutináci,

vybavujete si scénku z Matrixe, kde je Neo postaven před rozhodnutí, zda zůstat ve světě, který zná a nemá nad ním žádnou moc, nebo se vydat cestou novou, která je pravdivější a náročnější zároveň? Morfeus nabízí 2 možnosti „Vezmeš si modrou pilulku, příběh končí. Probudíš se ve své posteli a věříš všemu, čemu věřit chceš. Vezmeš-li červenou pilulku, vkročíš do říše snů a já Ti ukáži, jak hluboká je králičí nora. Nabízím pouze pravdu!

Co Morfeus Neovi nabízel, je osobní zodpovědnost za svůj život

Tato parafráze je skvěle aplikovatelná i mimo svět filmů. Řekla bych, že každý jsme svým způsobem postaven před rozhodnutí, zda vzít zodpovědnost do svých rukou a tvořit náš život, naše skutky, naše zdraví, naše vzájemné vztahy i smýšlení o sobě, nebo se můžeme tvářit jako oběť naší reality – naše realita, naše volba. Vždy máme možnost naslouchat své intuici (= svému tělu i mysli), nebo se oddat do rukou někoho jiného a spoléhat se, že za nás náš problém vyřeší. Jednoduše můžeme věřit sobě nebo ne.

Díky tomu, co dělám, si uvědomuji, že je ode mne leccos očekáváno – třeba taková odpověď na dotaz typu „Maruško, mám začít cvičit nebo ne?“, „Maruško, jsem zoufalá a nevím, jak změnit svůj jídelníček?“, „Maruško potřebovala bych Tě mít doma!“, „Maruško, je Tvůj jídelníček vhodný i pro mne?“. Vůbec nepřeháním, když píši, že na obdobné dotazy odpovídám asi nejčastěji. Rozhodně žádný dotaz nezavrhuji a nerada bych, aby to tak vyznělo. Neexistuje hloupý dotaz – ale existují dotazy, na které tázající odpověď podvědomě už dávno ví, nebo na ně nechá odpovědět někoho jiného. Kdo se rozhodne pro onu modrou pilulku – bude věřit názorům ostatních, jejich úhlu pohledu a podle toho se chovat. Podlehne společnosti, podlehne iluzi. Nikdo jiný nám však nenastaví zrcadlo tak, jak si ho můžeme nastavit sami. Ten, kdo spolkne pilulku červenou – bude věřit své intuici, názory ostatních použije pro možné rozšíření obzorů, bude svým způsobem svůj (protože každý jsme jiný a jedinečný) a vyjde z davu.

V obou případech platí to samé – jde o víru (buď věřím SOBĚ nebo někomu či něčemu jinému; buď vytvářím SVŮJ program, nebo se nechávám naprogramovat)

Krásně to vystihují slova Mahátmy Gándhího:

Vaše víra se stane vašimi myšlenkami

Vaše myšlenky se stanou vašimi slovy

Vaše slova se stanou vašimi činy

Vaše činy se stanou vašimi zvyky

Vaše zvyky se stanou vašimi hodnotami

Vaše hodnoty se stanou vaším osudem

Chápete, kam tím mířím? Na základě naší víry a přesvědčení, utváříme své myšlenky, slova, činy i zvyky. Myšlenky nejsou pouhé myšlenky, slova nejsou jen slova, ani činy a zvyky nejsou ničím bezvýznamným, vše vede k utváření našich hodnot a našeho osudu – tedy naší reality. Chceme-li naši realitu změnit, je třeba vzít zpátečku a vrátit se k naší VNITŘNÍ víře.

Ptejme se, zda věříme více sobě nebo tomu, co o nás říkají jiní? Jak o sobě smýšlíme a jak se vidíme? Odpovědí na tuto otázku můžeme poodhalit, proč je náš život takový, jaký je (proč mám nadváhu, proč mé stravovací návyky jsou příšerné, proč mám potřebu ptát se někoho jiného, zda mám cvičit apod.). Kolikrát jsem se bavila s lidmi, kteří chtějí ve svém životě udělat zásadní změnu (zhubnout, změnit jídelníček, změnit vztahy….) a víte, kde byl největší kámen úrazu? Téměř vždy jsem slýchala stejná slova „Má matka mi vštípila mé návyky“, „Rodina mne nepodporuje“, „Manžel tohle nejí“, „Přeci nebudu doma cvičit před přítelem, vysmál by se mi“, „Na tohle nemám čas, musím se starat o děti“, „Na to nemám peníze“ a „Mám to v genech“. Vštípené návyky lze přetvořit neustálým, opakovaným a odlišným chováním, a tím vytvořit zvyky nové. Epigenetika dnes již také prokázala, že geny změníme vlastním chováním. V obou případech s tím lze něco dělat VLASTNÍM přičiněním (= chováním a smýšlením o sobě). Je těžké přijmout fakt, že to není o rodině, o příteli či přítelkyni, o dětech, ani o penězích (i když to může báječně zafungovat jako výmluva). Mnoho lidí si nechce z pochopitelných důvodů přiznat, že výmluvami trestá jen sebe. Myslet na sebe se v naší společnosti nenosí, ale proč? Jak má pak člověk milovat ostatní, když mít rád sebe je považované za sobecké? Proč je jednodušší ukázat prstem na někoho jiného než vzít zodpovědnost za své chování?

Na tyhle otázky jistě najdete odpověď. Já jsem si odpověděla, spolkla jsem červenou pilulku a svou víru změnila. Avšak jsem jen člověk a neustále se učím naslouchat svému vnitřnímu hlasu – někdy tam je, někdy mám pocit a rozpoložení takové, že se totálně vytratil. Snažím se názory ostatních akceptovat a současně si z nich vzít jen to, co je pro mne dobré, i když je to někdy náročné (obzvlášť na sociálních sítích 😀 ). Co mi pomáhá, je pozorovat mé myšlenky, reakci na ně, a neustále se sebe ptát, jak to zlepšit. Zásadní je, že věřím, že můj dosavadní život je důsledkem mého chování, vyjadřování a smýšlení. I když občas tu „zatracenou“ červenou pilulku vyplivnu, podlehnu iluzi a pak se divím, že se divím 😉 Na své víře a přesvědčení musím pracovat – a že je to práce na celý život! Nejšťastnější jsem, když (aniž bych někomu ubližovala -> má zásada č.1), dělám to, co mne baví, říkám to, co chci s čistým svědomím sdělit, a píši to, co od srdce psát chci. Proto se vás ptám:

Jakou pilulku si vyberte vy? Červenou (tvořit svou realitu) nebo modrou (zůstat obětí své reality)?

Vybírejte pečlivě a moudře 🙂